|
 Rozum kontra emoce
Moderní evropská civilizace (a nejen evropská) je
civilizací rozumu. Jsme pyšní (a já také) na technické vymoženosti, na
pokrok, na "ovládnutí" přírody, na počítače, mobily, auta, satelity atp.
Pojmy jako Gigabyty, Megapixely, GSM, SMS či PC se stávají synonymy
pokroku, schopností, úspěchu či moci. A v každodenním životě je to právě
rozum, který nás "neomylně" vede na cestě k lepším, bezpečnějším a
bohatším zítřkům. Je to ale opravdu tak?
Při podrobnějším zkoumání se ukazuje, že ač to
tak nevypadá, tak náš rozum je v područí našich emocí (pocitů). I když
si to neuvědomujeme a často si to i odmítáme přiznat, tak ve skutečnosti
se rozhodujeme na základě emocí a toto rozhodnutí prochází následně přes
rozum který jenom hledá, jak emoční rozhodnutí zdůvodnit a obhájit. Pár
příkladů z praxe:
-
Nikdy se Vám nestalo, že se týden rozhodujete,
který televizor (video, auto, byt, foťák, ...) koupit, shromáždíte
tisíce tabulek, dat, údajů, parametrů, a pak se stejně rozhodnete pro
ten, který z tabulek a faktů nevypadá nejlíp? Prostě se rozhodnete
citem (emocemi). Potom už jenom hledáte, jak si své rozhodnutí za
použití shromážděných dat "zdůvodnit".
-
Nikdy se Vám nestalo, že Vás scéna ve filmu, text
v knížce, fotografie či obraz na několik dní úplně rozhodily? Pořád
jste na to mysleli, zažívali silné vnitřní emoce a přitom Vám rozum
říkal - "Co blbneš? Vždyť je to jenom film (knížka, obraz, foto,...)"?
Nešlo to ale utlumit...
-
Nikdy se Vám nestalo, že jste se na poradě, doma,
na schůzi, v hospodě rozčílili tak, že jste křičeli a napadali ostatní
a přitom jste VĚDĚLI, že NEMÁTE pravdu?
-
Atd, atd.
Jak to chodí v mozku
 Zjednodušeně
řečeno - mozek má dvě paměťová centra.
Hyppocampus, který je odpovědný za uchovávání údajů a faktů a
amygdalu, která uchovává pocity =
strach, vztek, radost, zlost atp. Hyppocampus potřebujeme k tomu,
abychom poznali sestřenici a amygdala nám připomene, že jí nemáme rádi.
Hyppocampus a amygdala odpovídají za většinu schopností se učit a
pamatovat si.
Za rozum, logickou analýzu a logický komentář je
odpovědný neokortex. Je to vývojově
nejmladší část mozku, která zvířatům povětšinou chybí a je to právě
neokortex, který odlišuje lidi od zbytku přírody.
Malé dítě do cca 3 let se řídí pouze amygdalou (příjemné/nepříjemné).
Kolem 3 let se začíná vyvíjet neokortex a děti se učí tlumit a zvládat
své emoce z amygdaly pomocí logických komentářů. Vývoj je dokončen kolem
16 let.
Opět příklad:
-
Když zavřete 2 leté dítě za trest do špajzu (třeba že
rozbilo sklenici), amygdala vydá nepříjemný pocit a dítě bude křičet.
Není schopno pochopit, že maminka je unavená, sklenice byla plná medu a
v bytě je tudíž pohroma, že špajz není zas až tak špatné místo atd.
-
6 leté dítě bude zažívat rovněž nepříjemné pocity (třeba strach), ale
dokáže již přidat logický komentář - vždyť ona mě zase pustí, jsem jenom
ve špajzu atd.
-
A 16 leté dítě nepříjemné pocity již zcela zvládne a ve
špajzu zatím vklidu vyluxuje vaše zásoby...
|
Účinky amygdaly zažíváme každý den (v práci, v autě,
doma). Např. pouhý vstup šéfa do naší kanceláře (i když zcela nevinný a
za účelem vyzvednutí pošty) nám zvedne žluč. Amygdala prostě jenom udělá
svojí práci a k faktu "šéf Jaroslav" z hyppocampu přidá pocit (emoci).
Zaplaťpánbůh, logický komentář v neokortexu je schopen emoce z amygdaly
tlumit - např. "Šéf nejde za mnou, jde jenom pro poštu" nebo "Dnes je
šéf v dobré náladě, dá pokoj" atp.
Logický komentář z neokortexu však nemá úplnou vládu
nad amygdalou. Jestli je emoce uložená v amygdale příliš silná (nebo
opakovaná) nastane tzv. emoční zkrat
a amygdala se ujímá vlády nad naším tělem. V takovém případě jdou emoce
ven bez jakékoliv kontroly neokortexu. A lidé křičí, jsou hrubí, sprostí
a vůbec dělají věci, které by normálně nikdy nedělali a které je potom
často i mrzí. Ale v danou chvíli (několik minut) se prostě neovládají.
Emoční zkrat má ale i positvní smysl - chrání nás. Když slyšíte skřípění
brzd, je to emoční zkrat, který nás vymrští ze silnice na chodník! Kdyby
to šlo přes neokortex (který je několikanásobně pomalejší), tak v době
kdy bychom zvážili všechna fakta a dospěli k názoru, že je třeba zdrhat
bychom byli už přejetí...
Rozumová inteligence (IQ)
Rozumovou neboli abstraktní inteligencí se označuje
ta část inteligence, kterou lze měřit testy IQ. Projevuje se jako
schopnost řešit dobře definované - akademické problémy s jednoznačnou
odpovědí. Rozumová inteligence dobře koreluje s úspěšností v akademickém
životě. Naproti tomu praktická inteligence je schopností řešit problémy
každodenního života. V těchto případech řešení není jednoznačné a
zpravidla existuje několik alternativních způsobů. Nejasná je často i
formulace úkolu.
Emoční inteligence (EQ)
PhDr. Daniel Goleman - americký vědecký pracovník v
oboru emoční inteligence napsal: "Na základě dlouholetého výzkumu jsem
přišel na to, že ani odbornost, ani nucené vědomosti nejsou zdaleka tím
nejdůležitejším pro úspěch v práci a v životě. Z tisíců testů, které
jsem provedl jak na studentech, tak na špičkových manažerech vyplývá, že
to, co nám pomáhá vzhůru, je celá řada
|
|
|
Hyppocampus
Etymologie tohoto anatomického názvu je
odvozena podle tvaru struktury ve frontálním řezu mozkem,
kdy starým anatomům připomínal mořského koníka (Hippocampus
hippocampus). Hippocampus je
označen modrými písmenky zkratkou Hip a při troše fantasie si toho
mořského koníka lze v tom řezu
představit. Jen pro zajímavost: některé anatomické učebnice se
domnívají, že hipocampus vzal své
jméno od hrocha (hippopotamus) a kreslí v učebnicích ke schematu
hrocha.
Zaslal Ondřej Nanka, MD. Institute of Anatomy, First Faculty
of Medicine, Charles University of Prague |
|
obecně lidských vlastností a
schopností, které nazývám emoční inteligencí". Znamená to vlastně cit
pro vlastní emoce se schopností jejich správného hodnocení a tak
regulování vlastního chování a chování k druhým lidem. Zralý člověk by
měl mít tedy své IQ a EQ v rovnováze.
Setkání dvou generací
Canon EOS 10D, 1/125s, f/4, ISO200, 53mm
Co dělá fotografie?
Zaprvé je fotografie zprostředkovatel faktů. A
zprostředkovatel je to dost nedokonalý. Prostorový 3D svět nám zobrazuje
pouze plošně (2D), oproti oku má omezený dynamický rozsah (více viz
článek Dynamický
rozsah scény) i podání barev (více viz článek
Vnímání
a zaznamenávání barev) a v neposlední míře nedokáže efektivně
zobrazit sférické periferní vidění. Naproti tomu má některé možnosti,
které oko nemá - např. mikroskopické (zobrazuje věci, které jsou pro oko
příliš malé - viz např.
Fotogalerie
makrofotografie) nebo infrafotografie nebo rentgen - zobrazuje obraz z jiné
- pro oko
neviditelné části spektra. Dále o srovnání oka a fotografie se
dočtete v článku Oko (a mozek) versus
fotoaparát.
 Fotografie dokumentační
Fotografie dokumentační, technická, katalogová
atp. si klade za cíl s respektováním nevýhod a využitím výhod fotografie
sdělovat fakta co nejvěrněji, nejjednodušeji a nejpřímější cestou. Prostě je určena
pouze pro hyppocampus a
neokortex a snaží se ho nakrmit co
nejvíce a nejlépe.
 Fotografie
kreativní - emoční prožitky ve fotografii
Našim cílem je ale fotografie kreativní, která
zprostředkovává v prvé řadě pocity (emoce) a teprve v druhé řadě fakta.
Lhostejno, jestli pocity negativní (strach, úzkost, lítost, smutek,
stesk) nebo positivní (radost, štěstí, lásku). Důležité je, že
fotografie osloví i amygdalu a
pohledem na fotografii dojde k vybavení pocitu. Čím silnější, tím lepší.
Docílit pohledem na fotografii emočního
zkratu je sice obtížné, ale u některých lidí a v některých situacích
i možné. Schopnost vnímat a posuzovat fotografie úzce souvisí s úrovní
emoční inteligence (EQ)
pozorovatele.
Jako příklad emocí ukrytých ve fotografii lze
uvést
následující příklady:
Příklad první:
Setkáte se s přáteli, kteří byli na dovolené. Samozřejmě Vám ukáží i
tunu fotek. U většiny z nich si řeknete: Hm - pěkné, ale vypadá to tam
jako u Mácháče a ten rozmazaný prcek uprostřed fotky je asi Mářa. A nic...
Žádná emoce. Přesto ale oni při vypravování a ukazavání fotek evidentně
pookřejí a na chvíli se při vypravování octnou ve svých myšlenkách opět
"na dovolené". Co se vlastně děje?
Jejich fotografie nedokázaly ve Vás probudit žádné
emoce (jsou to fotografie pouze dokumentační). U nich ale došlo pouhým
ukazováním fotek a vyprávěním k probuzení jejich vlastních emocí uložených v
amygdale. A protože emoce z dovolené
bývají většinou positivní, oni jsou "opět tam" a zažívají slast. Proto
lidé rádi a dlouze (často až moc) vyprávějí o tom, co hezkého zažili.
Oni to hezké žijí znova! Vás to ale většinou moc nebaví.
Krajina snů
Canon EOS 10D, 1/125s, f/8, ISO200, 28mm
Příklad druhý:
Jdete na cestopisný cyklus fotografií dělaných dobrým fotografem (třeba
výstavu). Dobré fotografie dokáží oslovit
amygdalu i těch, kteří tam nebyli a
tudíž nemají žádné přímé zážitky spojené s místem, dobou, akcí atp.
Fotografií bude zřejmě méně, ale zato pečlivě vybraných. A dokáží
probudit emoce uložené v každém z nás i když jsme nevytáhli paty z rodné
vísky. Z dobré fotografie totiž čiší "něco" co způsobí, že jsme tam "byli",
že chápeme její zprávu a uplně cítíme co např. lidé na fotografii
prožívají. Neboli - fotografie vyvolala vlnu pocitů uložených v naší
amygdale. Zajímavé na tom ale je, že u každého to vyvolá jiné pocity (máme
totiž v amygdale uloženy každý jiné záznamy).
|
Jak dostat emoce do fotky?
Fotograf chodí po světě (nebo ateliéru) a hledá (nebo
aranžuje) zajímavé momenty a detaily. Podvědomě stále komponuje snímky a
"mačká spoušť". Čeká na správný okamžik, správné místo, správné světlo.
Hledá něco, co by mu umožnilo vyjádřit to co cítí (vzpomeňte na
amygdalu!). Nelze vyjádřit to co
necítím! Kupuje objektivy, foťáky, světla a příslušenství, studuje
zásady kompozice, hloubku ostrosti, měří
bodově či
poměrově a lidé kolem nechápou, co se mu na tom líbí. Vždyť foťák má
automatiku! Místo celého jezera, které je obyčejné a fádní, hodiny čeká
na odraz slunce na hladině a na kachnu v něm. Chce-li např. vyjádřit
tajemno, abstraktno či sci-fi, hledá netradiční makro záběry neviditelné
pouhým okem. O reklamním účelu fotografií a použití emocí v reklamě ani
nehovořme. Zažíváme to každý den...
Proto se mi špatně fotografuje, když jsem třeba na procházce s
rodinou. Já bych potřeboval klid, čas, zažít místo a atmosféru a rodinu
to nebaví. "Tak to zmáčkni a pojď". Chápu je, na druhou stranu takto se
dá udělat pěkná fotka jen stěží. V prvé řadě je totiž potřeba sklidnit
mysl, oprostit se od emocí způsobených místem a prostředím kde fotíte (vůně,
zvuky, lidé, předchozí zážitky, okolí, ...) a rozhodnout několik věcí:
-
Bude fotka něčím zajímavá? Když si jí bude
prohlížet znuděný pozorovatel v obýváku a jíst u toho brambůrky,
zaujme ho?
-
Co chci vlastně fotografovat? Je to obloha, moře,
strom, zvíře, člověk - který a proč?
-
Jakou emoci chci předat? Jaký dám fotce název?
Odpověď na tuto otázku často překvapivě definuje co, jak a proč chci
vlastně fotografovat.
-
Jak bude fotka působit na formátu 9x13 cm a v
obýváku?
-
Jak zdůrazním hlavní námět? Jak dodržím zásady
kompozice obrazu, jaké vymyslím popředí a pozadí?
-
Jak to zjednodušit? Zvlášť u menších formátů fotek
platí, že v jednoduchosti je krása. Hlavní objekt by měl být pouze
jeden a vyplňovat podstatnou část fotografie (žádné mrňky!). Bude-li
totiž objektů na fotce moc, bude z toho zmatek.
-
Mám teď dobré světlo?
-
Je teď ten správný okamžik?
-
Mám dnes trochu toho "fotografického štěstí"?
Jsem si samozřejmě vědom
toho, že třeba u reportážní fotografie (svatba) je přemýšlení o
fotografii a emocí v ní nemožné. Než byste to vymysleli, nevěsta by byla
už vdaná a zase rozvedená. Přesto ale při troše cviku jde mnohé z toho,
co zde bylo řečeno dodržet. Cvik totiž způsobí, že výše položené otázky
si kladete ve zlomku vteřiny. Kdo mi nevěří, ať se podívá na "běžné"
svatební fotografie skutečně dobrého fotografa. Je to zážitek! |
|
| Velmi hezky to v diskuzi vyjádřil pan
Pavel Pola
ze serveru Paladix.
Cituji: "Ja se na dobrou fotku nedivam okem zkuseneho kritika ani ostrileneho
profesionala. Kdyz si prohlizim cizi fotky, z mist, kde jsem treba nikde
nebyl, tak se na to divam ze tri uhlu"
Prvni je takovy ten vecny - neco je tam
zajimaveho, tak se zeptam co to je, kde to je, apod. - takove fotky
nemusi byt technicky ani dobre, nekdy to dokonce ani moc nejde (foti se
za jizdy z auta pres sklo jenom proto, ze se tam zrovna neco deje, apod.).Druhy uhel pohledu je technicky - kdyz se mi libi
provedeni nejakeho prvku, tak se zeptam, jak to napr. fotil, co pouzil
za prislusenstvi, apod., abych pro priste obohatil svuj technicky
repertoar. Nekdy uz se i dostavam do stavu, ze hadam dopredu - tohle je
s priblesknutim, tohle je s filtrem, apod.
Konecne treti uhel pohledu je takovy, ktery nema
racionalni vysvetleni. Fotka me totiz musi v tom spravnem slova smyslu
uchvatit - musi na me jako celek pusobit necim, co se neda docela dobre
popsat. O takove fotce potom prohlasim "to je dobre" nebo "to je super",
podle toho, kam az se mi ten pocit "zapichl".
Kazdeho uchvati jina fotka,
je to taky podle toho, na co se sam zameruje. Ja vetsinou fotim krajinu,
takze na me mnohem vic pusobi fotky prirody, nez treba reportaz. Taky se
muj nazor nemusi shodovat s nazorem jinych, to je ciste kazdeho
zalezitost. Kdyz pak u tech dobrych fotek zkoumam jejich provedeni, tak
si obcas rikam, ze tohle mohlo byt jinak (kompozice, cas, clona,
prislusenstvi, apod.), ale stejne to celkovy prijemny pocit neprehlusi.
Pochopitelne, pokud je fotka opravdu technicky spatna, tak me vetsinou
neuchvati, ale neco ve mne hloda - co je na tom blbe, ze se mi nelibi/libi?
Nebo ve mne hloda dojem - tohle je sice divne, ale neco se mi na tom
fakt libi. Taky se posledni dobou pristihuju, po precteni "chytrych"
knizek o kompozici, technikach, apod., ze se na nektere fotky divam
mnohem kriticteji, nez driv, kdy jsem byl jen "neposkvrneny" zacatecnik
- ted se pasuju na "poskvrneneho" amatera :) ..." |
Časopis
Photolife k tomu
napsal:
"Podstatou kreativní, tedy výtvarné fotografie je odlišné zobrazení
fotografované scény oproti realitě. To platí ve všech oblastech
fotografie, ať se již jedná o portrét, akt, architekturu a v neposlední
řadě krajinnou fotografii. Právě tato změna reality, nový pohled na
skutečnost může diváka překvapit, zaujmout a probudit v něm emoce. K
výtvarným prostředkům patří změna úhlu pohledu, potlačení či zdůraznění
perspektivy, nezvyklé tonální podání či barevnost, netradiční kompozice
a mnohé další ..." |
|
Jak jste asi už pochopili, žádný zaručený recept
neexistuje. A je to dobře! Proto má každý šanci, nic není vysloveně
dobře, nic není vysloveně špatně. Často právě bourání pouček vede k
překvapivému výsledku. Hlavně ale u fotek přemýšlejte. I když k tomu
digitální fotoaparáty svádějí, necvakejte obrázky jako o život, ale
snažte se vrátit domů s pár, ale zato pěknými fotografiemi...
Katastrofa nebo krása?
Canon EOS 10D, 8s, f/8, ISO200, 28mm, infračervený filtr Hoya R72
Infračervené fotografie, jejichž
galerii si můžete
prohlédnout zde, vyvolaly u diváků bouřlivé reakce. Někteří se do
nich doslova zamilovali a uvažují o komerčním využití např. na firemní
kalendáře a některým se vysloveně nelíbí. Tvrdí, že jim obrázky
připomínají nejčernější noční můry světa po "atomovém úderu". V každém
případě ale dávají najevo své emoce! A o tom to přeci je...!
Více o agentuře VEVA
Teoretická část o emocích byla napsána za přizpění
PhDr. Evy Velechovské a Emanuela Byrtuse z agentury VEVA. Agentura VEVA
se zaměřuje na využití emoční
inteligence v praxi. Vede k rozvoji osobních kvalit (partnerské
vztahy, vztahy s dětmi atd.) i profesionálních dovedností manažerů (vztahy
na pracovišti, vztahy podřízený-nadřízený, firemní kultura atd),
obchodních reprezentantů a všech, u kterých je možné podpořit jejich
růst. Umožňuje pochopení vlastní osobnosti i osobnosti druhých a poznání
zákonitostí v lidském chování. O možnosti využití emoční inteligence v
obchodě a reklamě asi není třeba hovořit...
Agentura VEVA - PhDr. Eva Velechovská
Kadlická 109
460 15
Liberec 15
tel.:
(+420) 485 163 509
e-mail:
velechovska@iol.cz;
veva@sendme.cz
www.veva.cz
Další literatura
Knihy k tématu
emoční inteligence (EQ):
-
Emoční inteligence, Daniel Goleman,
nakladatelství Columbus
Kvalitní autor a skvělá kniha. Pokud má čtenář zájem nahlédnout
do kuchyně emocí a nikdy předtím se oborem nezajímal, pak je tato
kniha výborným poutavým a přiměřeně odborným výkladem s mnoha dobrými
příklady.
-
Práce s emoční inteligencí, Daniel Goleman,
nakladatelství Columbus
Knihy o emoční inteligenci jsou světově považovány za převratná
díla a Daniel Goleman byl v roce 2003 mezi 10 TOP osobnostmi
ovlivňujícími světový business. Kniha je praktickým i teoretickým
průvodcem ve světě emočního dozrávání tedy chutí stát se lepším, něco
zajímavého vytvořit, kultivovat svoji osobnost. Motivace. Loajalita,
umění vztahů, sebekontrola, tajemství úspěchu a změn atd…
-
Emoční alchymie, Tarra- Benet Golemanová,
nakladatelství Columbus
Návyky nám pomáhají a šetří nám práci. Bohužel jsme v prvních
letech našeho života prožili zkušenosti, které jsme z různých důvodů
zafixovali také jako návyk. Tyto automatické reakce vytvářejí chování,
které nám často působí problémy. Podezíráme, bojujeme, opouštíme a
jsme opuštěni. Tajemství lidských emocí dostává konkrétní podobu a dá
se tak mnohem snadněji změnit. Kniha je výborná pro ty, kteří chtějí
této alchymii rozumět.
Tyto knihy a mnoho dalších můžete získat na
seminářích agentury VEVA, v knihkupectví "U Džoudyho" na I.P.Pavlova v
Praze, v běžných knihkupectvích nebo objednat na adrese
veva@sendme.cz.
Internetové
zdroje článků
|
